Škatulky, hejbejte se

Modelka Lucie

Když žena nosí sukni, je to krásné. Hlavně, pokud ta sukénka dělá při chůzi vlnky. Člověka to pak na ulici rozradostní víc, než kdyby jel kolem nový model Lamborgini. Jdete a před vámi se pohybuje radost. S knihou, bez knihy, s děckem, bez něj, s taškou zeleniny nebo hromádkou novin. Jsem žena a líbí se mi vidět jiné, kterým to sluší. Mám se totiž ráda (konečně).

Kdyby mi někdo řekl, že se po dlouhých letech navrátím k tomu, co jsem mívala ráda kdysi dávno, zasmála bych se. Čas (ani velikost) totiž většinou nezakonzervujeme. Mám ve svém okolí několik dokonalých žen, velmi krásně upravených, štíhlých, ale tvář jim (až na sestřičku Marii) nerozjasňuje úsměv. Jsou unavené neustálým odříkáním. Kdyby tak někdo uměl najít balanc mezi požitkářstvím a strohým odříkáním...

Líbí se mi ty, které balancují mimo známé kategorie - šik výkonná s ohonem a obrovskými brýlemi a taštičkou navlečenou na předloktí a uondaná s igelitkou. Život je mnohem pestřejší. Chci více hipsterů, barev a tvarů. Chci vidět, že každá v této republice nosí oblečení podle sebe, že umí respektovat svoji duši. Dříve se ženy sešněrovávaly do korzetů, aby vypadaly štíhlejší. Dnes po práci běží nakoupit, cvičit a večer při čtení pohádky už padají únavou. Jsou podrážděné... Kde je ta radost? Kde je ta odlišnost od mrzutého unaveného muže? Kde je jemnost? Kde je ta harmonie? Kam nám zmizel jin? Dnešní ženy se samy dobrovolně svazují do korzetu zdánlivé dokonalosti, ale samy ví, že jim něco chybí.

Před týdnem jsem šla se synem městem, poskočil ke mně, jako to děti v tom ovčím věku dělávají. Za mnou šla krásná dívka a tu vykřikla: 'DO PRDELE' až jsem se sama lekla. Kdo by se nelekl, když vám to někdo zařve rovnou za hlavou. Šla s maminkou... Celé náměstí bylo prázdné, ale ona se chtěla tlačit... A radost mi nezkazila. Ačkoliv se syn rozplakal (stále si nezvykl na tuto českou neomalenost). Chytila jsem ho za ruku. V pohodlných šatech od Libuše jsem se cítila dobře. Slečnu jsem pustila z očí. Bylo mi vlastně dobře. Nerozčílená, klidná, s tou malou ručkou... Asi jsem znovu našla to kouzlo, které se mi někam po střední schovalo...

Od té chvíle se oblékám jen pro radost. Pro svoje pohodlí. Pro nečekané dětské maléry. Pro neohlášené návštěvy a rozhovory. Pro semináře a workshopy, pro tahání proviantu a květináčů. Když má člověk pohodlné boty, teplo kolem krku a v pase ho nic neškrtí. Pak je schopen jít s hlavou vzhůru. Zase začnu vytahovat starší oblečení a natřásat se s ním před zrcadlem. Pouštět si u toho divné staré skladby a kroutit se. A budu zpívat, protože můj syn to má rád. A je mu jedno, že to je občas zpěv falešný.

Na jaře si koupím šaty. Ale chci takové, které mají krásný výstřih a umí se vlnit. Protože prý v záhybu oděvu ženy je ukryto štěstí, či neštěstí rodiny. Tak proč neopustit šaty a nálady, které nás svazují? Proč nebýt silná a jemná zároveň? Proč nebýt raději kreativní a pilná, než dynamická a flexibilní. Odpusťte, nemám ráda škatulky. Nemám ráda inzeráty na práci, kde hledají roboty.

Hezký den a chválu sukním, šatům a rozevlátým svetříkům...