Začínáme...

Rády bychom vás přivítaly na novém blogu Ateliéru Libuše. Prostor budeme zaplňovat tím, co nás zajímá - módou, krásou (hlavně tou vnitřní), uměním, moudrostí cizí (a občas naší).
Přijměte, prosím, pozvání do světa skutečných žen. Jak takový svět vypadá?

Zákaznice Ateliéru Libuše jsou ženy s fantazií. Znají samy sebe a vědí, co chtějí. Mají rády svoji velikost a tvar, respektují cestu, kterou se v životě vydaly. Co dalšího zákaznice Ateliéru Libuše spojuje? Odvaha, cit a ochota naslouchat. Protože Libuše nás má pěkně přečtené...

Když jsem začala hledat fashion blogy mimo skupinu náctiletých a dvacátnic bez závazků, ztuhly mi rysy. Plus size v češtině? Nic. Dámy středního věku? Ženy po operaci? Seniorky? Módní policie přesně ví, co by měly nosit ženy velikosti Victorie Beckham, ale už si neporadí s někým, kdo má lymfedém, odstraněné prso po rakovině nebo mu právě umírá dítě... Jak se na takové ženy společnost kouká? Nevlídně, s odporem, internetová fóra jsou plné předsudků a soudů. Módní průmysl nás jistě chce mít stejné, se stejně silnými pažemi, obvodem kolem kotníků, ale někdy to nejde...

Po období, kdy se prodavačky tvářily, že chtít prodlouženou délku kalhot je cosi nemístného nebo, že hledat sportovní oděv na jógu v plus size je cosi nemístného, jsem to odevzdala. Pěkné kalhoty se dají koupit přímo v Austinu v Texasu, večerní šaty v Mall of Emirates a módní kabelky v Etileru v Istanbulu. Boty si kupuji pro chůzi (a abych unesla plačící dítě a nákup – což se naplánovat nedá). U Libuše se cítím dobře. Nenutím se do póz a mohu experimentovat s tvary oděvu. A to mne opět baví.

Když jsem se do Brna vracela po delší době, viděla jsem ho jinak. Už žije. Obchůdky kolem Veveří mne těší. Líbí se mi slečny, které září osobitostí. Líbí se mi ženy, které se na mne v tramvaji usmějí. Už nevnímám tolik tu šeď, ale ty dary. Jedním z takových je třeba účast na přehlídce. Ráno vás pěkně nalíčí kosmetičky s očima mrkacích panenek, ale namalují vás až na druhý pokud, protože ony nejsou jen krásné, ale také vtipné a já se neumím malovat, když se chechtám...

Na Libuši se mi líbí, že mluví obočím a rukama. A vypadá u toho dobře. Vypadá to, že ji nic nerozhodí. Její modelky jsou krásné ženy všech tvarů a ročních období. Líbí se mi její kombinování různých materiálů (třeba hedvábné šálky a svetru) a 'šťastná náhoda', se kterou je nový kus oblečení přivítán do světa s nahodilou lehkostí. A tak to má být.

Svět se točí dál. A my potřebujeme nositelné, pohodlné oblečení, které nám sluší. To, že nikdy nevíme, kdy náš čas vyprší jsem ostatně zažila hned před první přehlídkou. Skupina záchranářů oživuje muže středního věku. Všichni koukáme na ruční masáž srdce, která nezabírá. Tramvaje stojí v koloně. Vedle pána leží taška. Nějaký mladík kolem něj popochází. Kolega? Syn? Mačkám spoušť pro snímek, který mi vždy připomene moje štěstí, že tu jsem. Přehlídka byla úspěšná. Kompletní fotogalerii z přehlídky najdete zde.

A můj dnešní vzkaz je: „Bojte se lidí s konfekční velikostí ducha.“

M.